Mezi řadou učitelů a žáků existuje nepsaná domluva, kterou by šlo shrnout následovně: „nebudeš rušit a nemusíš pracovat“. Žáci, kteří neruší, si pak mohou v hodině kreslit nebo koukat z okna a nemusí dávat pozor, protože v těchto chvílích neruší učitelův výklad. Zároveň se přitom ale také neučí.
Neustálé zaměření pozornosti na učení je jedním ze základních předpokladů explicitní výuky. Vychází z Willinghamova závěru, že paměť je pozůstatkem myšlení, a že se tedy učíme to, na co myslíme (srov. Why Don’t Students Like School?). Vyhodnocování propustek, vyvolávání žáků, kteří se nehlásí, nebo psaní na tabulky, jsou některé z technik, které nám umožňují naše vysoké nároky jednak komunikovat směrem k žákům a jednak je od žáků vymáhat.
Vysoká očekávání od dětí by měla platit nejen pro oblast učiva, ale také pro oblast chování. V kázni nestačí, že žák „nevyrušuje“, ale jako učitelé máme příležitost učit ho klíčovým sociálním dovednostem, mezi které patří i naslouchání. To znamená, že žáky vedeme k tomu, aby se na mluvčího dívali, přitakávali mu, když souhlasí, podporovali ho svým pohledem, když s něčím zápolí, pokládali mu otázky a odpovídali na ně. Cílem toho, když ve škole někdo mluví, není, aby ostatní nerušili, ale aby ho poslouchali. Jde nejen o kompetenci sociální, ale pomáhá i po akademické stránce, když zvyšuje kvalitu prostředí vhodného pro učení a práci.
Jako základní technika pro rozvoj aktivního naslouchání v rámci třídy se mi osvědčilo pravidlo, že se všichni dívají na toho, kdo mluví. Ti, kdo znají práce Douga Lemova (zejména knihu Teach Like a Champion), budou pravidlo znát jako SLANT, případně STAR; v tomto příspěvku ho výrazně zjednodušuji.
Do praxe jsem techniku zaváděl na začátku roku tak, že jsem při aktivitách v rámci třídy vždy upozornil na to, aby se každý díval na toho, kdo mluví. Chtěl jsem, aby žáci neměli nic v ruce (tužku, kterou by kreslili; knížku, kterou by četli pod lavicí), ale vždy se jen dívali na toho, kdo mluví. Sám jsem nezačal mluvit, dokud jsem se všemi neměl oční kontakt, a při vyvolávání jsem dotyčného žáka, řekněme Petra, vyvolával slovy: „Oči na Petra.“ Petrovi jsem pak nedovolil mluvit, dokud se na něj všichni neotočili (podpůrnými slovy: „Petře, počkej si chvíli na oční kontakt. Super, můžeš.“). Bylo to jediné pravidlo, které jsem vymáhal, protože díky němu je řada dalších pravidel již zbytečná: je jasné, že mluví jeden, protože to je ten, na koho se všichni díváme.
Mezi řadou učitelů a žáků existuje nepsaná domluva, kterou by šlo shrnout následovně: „nebudeš rušit a nemusíš pracovat“. V kázni nestačí, že žák „nevyrušuje“, ale jako učitelé máme příležitost učit ho klíčovým sociálním dovednostem. Cílem toho, když ve škole někdo mluví, není, aby ostatní nerušili, ale aby ho poslouchali.
Zavedení pravidla jsem podpořil několika prožitkovými aktivitami na to, jaké to je, když mi někdo naslouchá. Příklad jedné z nich (Naučte se naslouchat) lze nalézt v knize Paula Ginnise Efektivní výukové nástroje pro učitele na s. 193.
Po několika týdnech ve třídě, kde mám vícero hodin, se z pohledu na mluvčího stal automatický zvyk. Žáci se i bez instrukce otáčí k tomu, kdo ve třídě hovoří, a tento návyk si přenáší i do diskuzí při skupinové práci. Fungování jednoho klíčového návyku zpravidla podpoří i jiné pozitivní chování v rámci třídy a pravidlo „oči na“ není výjimkou. U tříd, kde se mi ho povedlo zautomatizovat, vnímám, že žáci sdílí více ze sebe, protože díky pohledům ostatních vědí, že je jim nasloucháno a že na tom, co říkají, záleží. Všiml jsem si, že žáci také, aniž bych je k tomu vedl, sami začali používat i další techniky aktivního naslouchání: více přitakávají, když někdo mluví, více se doptávají k tématu.
A na závěr ještě jeden bonus k naslouchání, který jsem okoukal z videí ke třetímu vydání Lemovovy knížky Teach Like a Champion. Je jím luskání prsty. Kromě toho, že se žáci dívají na toho, kdo mluví, mohou zaluskat prsty, když souhlasí s tím, co říká. Žák, který mluví, tak cítí podporu, aniž by ho někdo při jeho mluvení přerušoval, naslouchající zase mohou díky luskání vyjádřit svůj názor. Mně jako učiteli pak dává luskání podstatnou zpětnou vazbu: vím, kdo poslouchá a souhlasí, a vím, kdo v hodině buď nedává pozor, nebo má jinou odpověď.
Při nastavování luskání jsem využil jednoduchou aktivitu, kdy mi měl každý ze třídy říct, co dělal o prázdninách. Žáci měli za úkol dívat se na toho, kdo mluví, a v případě, že zažili něco podobného, měli zaluskat prsty. Luskání jsme si pak přenesli do aktivity, kdy jsme nastavovali pravidla, takže pokud někdo souhlasil s tím, co říkal někdo jiný, sledoval ho pohledem a při tom luskal prsty. Když jsme začali s učivem, měli žáci za úkol luskat, když někdo dával správnou odpověď nebo říkal něco, s čím dotyčný souhlasil.