Každý květen vyráží u nás na škole osmáci na kurz přežití. Jeho plánování je několikatýdenní proces, na jehož začátku mají děti za úkol celý kurz naplánovat. Požadavek od nás je, že si mají sami vařit (nikde si nesmí kupovat hotové jídlo) a že to pro ně má být výzva. Nejprve tedy plánují formát kurzu: budou spát v chatkách, nebo ve stanech; budou na jednom místě, nebo půjdou puťák apod. Posléze plánují trasu, rezervují dopravu a ubytování, pak shánějí výbavu a nakonec plánují jídelníček a shání suroviny.
V systému, kde jsou smíchaní sedmáci a osmáci a devítka oddělená, nám dělá kurz přežití úžasnou službu. Při jeho plánování se budoucí deváťáci poprvé sejdou jako třída, učí se na něčem domlouvat, něco spolu plánovat a na konci je stmelí společný úspěch z toho, jak to zvládli a jak se jim to povedlo.
Noc před kurzem přežití bývá pravidelně krušná. Pravidelně mi telefonuje několik rodičů s různými obavami. Pane učiteli, víte, že on má ten batoh úplně plný? Pane učiteli, jakou mi dáte záruku, že to moje dítě zvládne. Pane učiteli, co když jim dojde jídlo – prý si nesmí nic kupovat? Odpovídám nejempatičtěji, jak dovedu, protože chápu rodičovské obavy, a přitom koukám na vlastní třicetikilovou krosnu, do které jsem naházel věci, které s sebou na puťák nikdy nenosím, jen abych měl pro jistotu fakt všechno, kdyby něco.
Puťák pod stany s patnáctikilovým batohem na zádech je pro některé běžná záležitost, ale pro jiné vystřelení daleko za hranice komfortní zóny. Pamatuji si na žáka, který se po výstupu z vlaku sotva plahočil s krosnou a před prvním kopcem se postavil, podíval nahoru a řekl: „Jakube, tohle nedám.“ Myslel to úplně vážně. Nebylo v tom ani trochu stěžování si, prostě konstatoval skutečnost. „Tak jo,“ odpověděl jsem. „Můžeš tu zůstat, zavolám rodičům, ať pro tebe přijedou.“ Něco zaklel, myslím, že to dokonce zvládl i bez vulgarismu, a pomalu začal klást nohu přes nohu. Šel jsem mlčky pomalu s ním krok po kroku. Když si na kopci sundaval batoh, byla na něm vidět proměna. Něco se v něm posunulo.
Na konci každý vidí, že výzvu zvládl, což mu dodá víru, že když zvládl tuto výzvu, může zvládnout i nějaké ostatní. Třeba i takové, které se předtím zdály nezvládnutelné, jako jsou ty učební.
Takových příběhů je kurz přežití každoročně plný. Nejenže spojuje třídu společným úspěchem a společně prožitými těžkostmi, jako je připálené jídlo, mokré spacáky, puchýře na nohou, šampón vylitý do batohu atd. atd., ale také poskytuje prostředí pro to, aby jednotlivec zvládnul překážku a zažil si to, že ji zvládne. Tato zkušenost zažít těžkost a zvládnout ji, je pro mnohé transformativní. „Mami, já se odsud vrátím jako někdo jiný,“ zaslechli jsme jednou žáka, jak říká večer do telefonu. Verbalizoval něco, co nejspíš rok co rok zažívá několik dětí. Často jde o děti, které ani po učební stránce příliš neprospívají a po kurzu přežití se v učení zlepší. „Nevím, co jste tam s ním udělali, ale je to hustý,“ slýcháme pak na poradách.
Myslím, že tam s nimi nic neděláme. Každý den má svého vedoucího, který určuje program, trasu a načasování, takže naše role je spíše dohledová, někdy zdravotnická. Nicméně jedna věc, kterou jsme s kolegyní, se kterou na kurzy jezdíme pravidelně, vypozorovali, se děje: všichni jsou vystaveni větší nebo menší výzvě, která je viditelná, měřitelná a kterou lze zvládnout. K dosažení úspěchu mají oporu nejen v sobě, ale i v ostatních. Stává se, že skupina jde s někým vzadu nebo někomu nese věci, když už nemůže. Na konci každý vidí, že výzvu zvládl, což mu dodá víru, že když zvládl tuto výzvu, může zvládnout i nějaké ostatní. Třeba i takové, které se předtím zdály nezvládnutelné, jako jsou ty učební.
Poučením z těchto zkušeností z kurzu přežití pro mě bylo neuklízet dětem překážky z cesty. Na mysl mi přitom tane výrok Jaromíra Jágra o tom, že v těžších podmínkách vyrůstají lepší hokejisté a lepší lidé. Neznamená to pro mě dávat dětem nemožné cíle, ale spíše dělat výzvy a jejich zvládnutí viditelné. Na kurzu přežití to jde samo: byl jsi dole a myslel si, že kopec nevyjdeš, teď jsi ho vyšel. Myslel sis, že neuneseš celý týden těžký batoh, a unesl jsi ho. V učení to vyžaduje trochu více hledání: podívej, co jsi ještě před měsícem považoval za těžké a teď už děláš s lehkostí. Nejde o to snižovat to, co očekáváme od dětí, ale ukazovat jim, jednak kudy vede cesta a jednak jaký kus po ní ušly. A ideálně jim to ani neukazovat, ale stavět výuku tak, aby to viděly samy.